PŘÍBĚH I MORTIMEROVI
„Bum! Prásk!“ Uprostřed hlubokého lesa se ozvala rána a ze skal porostlých duby se vyvalil dým. Bylo časné podzimní ráno a z šedého nebe padaly kapky studeného deště. Jak se kouř pomalu rozplýval do okolí, odhaloval podivnou zelenou hlavu, která se překvapeně rozhlížela kolem. Trochu to vypadalo, že se pod suchým dubovým listím ze země vyhrabal velký hroch. Jenže hroch není zelený, nemá dlouhý ocas a křídla. A taky mu na hlavě většinou nesedí netopýr… Na zalesněném kopci nad městem se zčista jasna objevil drak, kterému mezi ušima seděla zvědavá netopýří holka.
„Tys tomu zase dal, strýčku Godfrey!“ ozval se z kouře rozzlobený hlas. Z listí u mohutné dračí tlapy vyskočil kluk se zrzavými vlasy, který vypadal, jako kdyby vypadl z knížky o rytířích – byl oblečený úplně stejně jako oni. Draka si nevšímal, ale zato se mračil na starého vousatého pána v dlouhém kabátě a špičaté čepici, který si s hekáním narovnával záda a mžoural zpod brýlí posazených na nose. „Ale no tak, Mortimere, chlapče můj zlatý, vždyť se tak moc nestalo,“ uklidňoval kluka starý pán. „Že se nic nestalo, strýčku?“ hartusil Mortimer. „Kam nás to ta tvoje kouzla zase zanesla?“
Vzduchem se mihla černá křídla a na Mortimerově rameni přistála netopýří holka Betty. „Já mu říkala, ať nekouzlí za úplňku, že to zase špatně dopadne. Ale Godfrey mě nikdy neposlechne!“ Kouzelník zavrtěl hlavou: „Nic jsi mi neříkala. To bych si pamatoval.“ Betty se obrátila na draka: „Že mám pravdu, Malcolme? Tys byl přece u toho!“ Drak rozpačitě upouštěl páru z nozder. Nechtěl se zamíchat do hádky. Strýček Godfrey si posunul špičatou kouzelnickou čepici do čela, přejel očima celou podivnou skupinku a povídá: „Když se budeme hašteřit, moc nám to nepomůže. Jenom tady promokneme. Kouzlo proti dešti jsem nějak, ehm, pozapomněl… Uděláme nejlíp, když co nejrychleji najdeme nějaký úkryt. Podívejte se na ty skály kolem, určitě tu někde bude stát hrad. A hradní pán nám jistě poskytne střechu nad hlavou. Nebo sejdeme do údolí a požádáme o nocleh v první vesnici, na kterou narazíme.“ Ostatním nezbylo než souhlasit, a tak se pomalu vydali na cestu.
První šel Mortimer a vedl je po hřebeni kopce, za ním pokulhával strýček Geofrey a nakonec se batolil drak Malcolm. Netopýří holka Betty poletovala od jednoho k druhému a natahovala své velké uši, jestli neuslyší štěkat smečku hradních psů. Pomalu svítalo a skrze listí v korunách dubů pronikalo šedé světlo. Najednou ho bylo víc a víc, a skupinka vešla na mýtinu. Vlastně to byla skalnatá vyhlídka nad údolím. Podívali se do krajiny, a rázem ztratili řeč…
Prošli úzkou chodbou a ocitli se ve velké místnosti. Bylo tam teplo, ale nikde nebyl vidět krb ani pec. Stál tam stůl se židlemi, a když jim hostitel pokynul, sedli si. „Tak si myslím,“ povídá trochu žárlivě strýček Godfrey, „že tenhle člověk je asi taky kouzelník. Jak jinak by mohl mít teplo v domě, ve kterém nehoří oheň?“ A opravdu – krb nikde. Sledovali, jak hostitel bere do ruky podivnou nádobu a strká ji pod stříbrnou trubku vycházející ze zdi. A najednou z té trubky vytrysknul pramen čisté vody!
To jsou kouzla, pomysleli si, a bez dechu pozorovali, co se bude dít dál. Za chvíli pramen zase vyschnul, jako mávnutím kouzelného proutku. Člověk v modrých kalhotách nádobu plnou vody postavil zpět, ozvalo se cvaknutí, rozsvítilo se červené světýlko a místností zaznělo podivné syčení. Mortimerovi naskočila husí kůže. Syčení mu připomínalo svištění dělové koule, která se řítí přes hradby. Dobře si to pamatoval z bitev. Vykřikl: „Pozor, schovejte se!!!“ a skočil pod stůl. Nastala mela, jak se všichni snažili nacpat za ním. Betty se zapletla Godfreymu do vousů, ten šlápl Mortimerovi na ruku, ale největší spoušť způsobil Malcolm, který se pod stůl nemohl vejít.